Nick Vujicic

Jak váš příběh začal?

Jedenáct měsíců před mým narozením moji rodiče založili sbor. Když jsem se rodil, tatínek byl u maminčiny hlavy, a když viděl moje ramínko, totálně zbledl a doufal, že mě maminka nevidí, protože si myslel, že mi chybí pravá ruka. Pak musel odejít z místnosti, a když se setkal s lékařem, tak se zeptal: „Můj syn... on nemá pravou ruku?“ Lékař odpověděl: „Nemá ruce ani nohy.“ Otec málem omdlel, nemohl tomu uvěřit. Celý sbor v neděli truchlil: „Proč Bůh dovolil, aby se pastorův syn narodil takto?“
Maminka mě nejdřív vůbec nechtěla chovat ani kojit, prvních několik měsíců se cítila velmi nepříjemně. Dlouho trvalo, než dokázala Bohu důvěřovat, že neudělal chybu a že nezapomněl na ně ani na mě.

Jaké jste měl dětství?

Jako dítě jsem byl prvním australským postiženým dítětem, které bylo integrováno do běžného školního systému. Úřady mi přidělily učitele, který obstarával mé fyzické potřeby – stříhání papíru, lepení, krmení, chození na záchod atd. V dětství jsem byl závislý na spoustě lidí, ale svou jinakost jsem si neuvědomoval, dokud jsem nepřišel do školy a ostatní se mi nezačali posmívat. Brečel jsem a ptal se: Kde je Bůh?
Ptal jsem se rodičů, proč jsem se narodil bez končetin, a oni mi odpovídali, že to ví jen Bůh.
Tak jsem se ptal Boha. Ale on se mnou nemluvil a já jsem začínal být zmatený. V neděli jsem slýchal, jak můj otec káže, že Bůh má všechny lidi rád a zpíval jsem písničku, že „Ježíš má rád malé děti“, ale v pondělí jsem se díval na ostatní děti a modlil jsem se: „Když mě máš rád stejně jako je, proč jsi mi dal míň než jim?“ Chtěl jsem víc, ale nepřišlo to. Říkal jsem: „Bože, vím, že jsem hříšník a že nebudu mít v srdci pokoj, dokud tam nebudeš ty, ale já tě tam nechci pustit, dokud mi neodpovíš, proč jsi mi nedal to, co mají všichni ostatní. Dokud mi neodpovíš, nebudu ti sloužit.“

Kdy nastal ve vašem životě zlom?

Velkou zásluhu mají moji rodiče. Vždycky mě bezpodmínečně milovali. Ve škole jsem si mohl „užít“ za celý den spoustu posměchu, ale věděl jsem, že doma mě očekává láska. Ale co mě opravdu změnilo? Maminka mi jednou ukázala v novinách článek o jednom postiženém člověku. Pomohlo mi to, abych si uvědomil, že nejsem na světě jediný, kdo prožívá bolest. Rozhodl jsem se, že budu vděčný za to, co mám, místo toho, abych byl naštvaný kvůli tomu, co nemám. Maminka mi říkala: „Nicku, vím, že si tě Pán Bůh použije, i když nevím, jak a kdy.“ A ta semínka začala v mém srdci klíčit.
V témže roce jsem si při fotbale vymkl svoji nožičku. Dobře víte, jak moc používáte ruce a nohy – a tolik já potřebuji svoji nohu. Tři týdny jsem musel ležet v posteli. Cítil jsem se jako invalida (úsměv). Nikdy předtím jsem nebyl za svoji nožičku tak vděčný jako tehdy. To byl první bod zlomu.

Čím se ten proces završil?

Posledním krokem bylo, když jsem vydal svůj život Bohu. V patnácti jsem četl devátou kapitolu Jana – o tom, jak Ježíš uzdravil člověka od narození slepého. Když se lidé ptali, proč se tak narodil, Ježíš odpověděl: „Aby se na něm zjevily Boží skutky.“ Řekl jsem Bohu: „Nevím, proč jsem tady, ale nevěřím, že jsi na mě zapomněl. Měl jsi plán pro slepce, máš ho i pro mě.“ Vím, že mi pomohl. Nezměnil okolnosti, v nichž žiji, ale změnil moje srdce. Cítil jsem, že mi odpověděl na moji otázku. Tou odpovědí bylo: „Důvěřuješ mi?“ A když na tuto otázku odpovíte „ano“, na ničem jiném už nezáleží.

 

Odkaz na kázání z návštěvy v České rebublice-

www.4shared.com/audio/Q7W4pEWD/nick-vujicic-nepotrebuji-ruce-.html

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode