Falešní proroci,co o nich víme?

Falešní a praví proroci

Boží slovo hovoří o prorocích na mnoha místech. Rozlišuje dva druhy proroků, a to pravé a falešné. Praví jsou posláni Bohem, hájí Boží zájmy a většinou jsou lidmi odmítáni, dokonce i zabíjeni. Sám Ježíš říká: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky.“ (Mt 23,37)

Oproti pravým prorokům jsou proroci falešní. Tito svádějí lid a odvracejí jej od Boží cesty vedoucí ke spáse. „Mnozí falešní proroci vyšli na svět.“ (1Jn 4,1) Ježíš říká: „Varujte se falešných proroků, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte.“ (Mt 7,15n) Hospodin vybízí Ezechiela, aby odmaskoval falešné proroky: „Lidský synu, prorokuj proti izraelským prorokům, kteří prorokují sami od sebe. ... Řekni těmto prorokům, kteří prorokují podle vlastního srdce..., kteří následují svého vlastního ducha, ale pranic neviděli.“ (Ez 13,1n)

Falešní proroci mají falešný zdroj:

a)   prorokují sami od sebe

b)   podle vlastního srdce

c)   následují svého vlastního ducha

Tento falešný základ, na jakém stojí, zneužívá duch lži k oklamání mnohých. Tito proroci pranic neviděli, tedy neviděli podstatu problému ani Boží záměr. Je vidění obrazivé a je vidění duchovní. Je vidění pravé a je vidění nepravé.

Dále Bůh skrze Ezechiela konstatuje: „Jako lišky ve zříceninách jsou tvoji proroci, Izraeli. Nevstoupili jste do trhlin a nezazdívali jste zeď izraelského domu, aby obstál v boji v den Hospodinův.“ (Ez 13,4-5) Lišky znázorňují lstivost. Tito falešní proroci – lišky – nezazdívali trhliny ve zdi, v hradbách. Těmito hradbami je ve starozákonní i v novozákonní církvi pravověrné učení, které chrání před nepřáteli, jací vnikají zvenku. Bez těchto ochranných zdí zdravé a pravověrné nauky Izrael – církev – neobstojí.

„Jejich vidění je marnost a jejich předpovědi lživé. Říkají: ‚Výrok Hospodinův‘, ale Hospodin je neposlal, utvrzují jen své slovo.“ (Ez 13,6)

Kdo jsou dnes falešní proroci? Jsou to především tzv. exegeti s duchem historicko-kritické metody, kteří v podstatě nevěří v žádný zázrak a ani v Božskou inspiraci Písma. Vystupují v autoritě a vyžadují si, aby jejich výklady, obsahující skryté či zjevné hereze, byly brány jako závazný pohled na Písmo svaté. Přitom popírají základy: učení apoštolů a Tradici církve. Podávají nové učení, vnášejí „nového“ ducha, který však není duchem Písma – Duchem Božím. Za takovouto exegezí je jejich duch a jejich srdce, tedy jsou to pouze jejich výplody, které se však Božímu Duchu protiví a ničí Boží život. Na Písmo svaté se dívají pouze lidsky, bezbožně. Buď církevní autoritu oklamou, anebo, pokud už tato autorita má stejného ducha hereze jako oni, zavazují studenty teologie a Boží lid ve svědomí a tvrdí, že jejich exegeze je závazná pod poslušností. Tedy odvolávají se na výrok Hospodinův. Jde však o falešné magisterium (srov. Rozhovory s V. Messorim, 1984).

„Moje ruka je pozdvižena proti prorokům, kteří mají šalebné vidění a předpovídají lež...“ (Ez 13,9) „Znovu a znovu svádějí můj lid slovy ‚Pokoj‘, ač žádný pokoj není. Lid staví chatrnou stěnu, kterou oni nahazují omítkou.“ (Ez 13,10)

Nevedou lid k pokoji s Bohem, ale na principu potlačení svědomí hlásají pokoj s hříchem a s nepřáteli Krista. V podstatě jde o falešný pokoj.

Stále je třeba obnovovat duchovní život jedince i celé církve. Pokud se tato obnova skrze pravdivé pokání nerealizuje, nastává rozklad, odpad a smrt.

Falešní proroci svými vizemi a exegetickými výklady svádějí Boží lid a prezentují falešný pokoj, aby překazili záchranu, jaká přichází skrze pravdivé obrácení a pokání. Bůh volá každého člověka k obrácení a k Božímu životu. Ten lid, který je mimo církev, anebo je pouze formálně v církvi, staví chatrnou zeď, která není pravověrným učením, reprezentovaným pravými apoštoly a pravými proroky. Tato zeď je náhražkou Boží nauky, která jediná vede ke spáse. Tuto chatrnou zeď tvoří různé filosofie, psychologie, sociologie, religie... Jejich reprezentanty jsou Kant, Hegel, Marx, Freud, Jung, Darwin, Chardin, Bultmann, Budha... Tyto světské autority postaví zeď ze svých teorií a polopravd, a falešní proroci – teologové – kteří mají stejného ducha světa jako oni, pak skrze relativismus, synkretismus a různé fráze omítají uvnitř církve tuto zeď svými výplody a teoriemi. Tato zeď nás nechrání před duchem lži, ale naopak brání nám v přijetí Ducha pravdy i v pravdivém obrácení a v pravdivém životě s Kristem a v Kristu.

Příklad: Na Ukrajině jsou pořádány exercicie, které jsou postaveny na moderních psychologiích a odvádějí duše od Boha. Řeholnice, která tyto rekolekce neabsolvuje, nemůže být ani představenou ani magistrou. Místo Ducha Božího je těmito psychologiemi vnášen duch New Age.

Na teologických fakultách se na zjevné hereze nahazuje omítka frází, intrik, vědeckosti, poslušnosti... Toto jsou falešní proroci současnosti: heretici, kteří se schovávají za autoritu biskupa anebo někteří dokonce mají i biskupské svěcení (L. Huzar a jeho apostatický synod). Falešnými proroky jsou i propagátoři moderních psychologií, teologií, např. teologie osvobození...

„Střezte se falešných proroků“ (Mt 7,15), dnes profesorů, kteří nežijí s Kristem a v Kristu, tedy nemají Ducha Kristova (srov. Ř 8,9). Mají své teorie, které přijali ne od Boha, ale od lidí. Tyto teorie povyšují nad Boží slovo. Jejich teorie jsou omítkou na chatrné zdi. Zeď i s omítkou jednou bude zbořena.

Falešnými proroky jsou rovněž falešné osobnosti na teologickém poli, které se vyjadřují k současným problémům a skrze různé přednášky, knihy, rádiové relace formují veřejné mínění křesťanů. Např. Anselm Grün, Anthony de Mello, T. Halík... Specializují se na aktuální témata, ale myšlení lidí zformují tak, že je odvrátí od Boha na falešnou cestu.

Příklad falešného proroctví:

Anselm Grün se svou sestrou komentuje vlastní knihu Královna a divoženka takto: „Chceme dodat všem ženám odvahu, aby důvěřovali své ženské intuici a nebáli se ukázat svou sílu. Chceme je povzbudit, aby se těšily ze své ženskosti a žily tak, jak to cítí.“ Místo toho, aby autor dodal věřícím ženám odvahu důvěřovat v životních zkouškách Bohu, nabádá je, aby se řídily svou porušenou přirozeností, která dle Písma svatého má být ukřižována. Dávají jim návod jak žít: ne podle evangelijních zásad, ne podle Božích přikázání, ale tak jak to cítí. Škoda, že kniha už neuvádí, kolik rozvodů a životních tragédií je ovocem toho, že žena žije tak, jak to cítí.

Co se týče falešných prorokyň, Bůh skrze Ezechiela varuje: „Ty synu lidský, postav se proti dcerám svého lidu, které prorokují podle vlastního srdce a prorokuj proti nim.“ (Ez 13,17) „Svým lhaním lidu, který poslouchá lži, usmrcujete duše, které neměly zemřít, a při životě chcete zachovat duše, které ale žít nebudou.“ (Ez 13,19)

Je mnoho věštic, které jsou otevřeny křesťanskému formalismu. V jejich domě je mnoho křesťanských symbolů, sošek, obrazů, růženců. Používají dokonce i citáty z Písma a náboženskou terminologii, aby oklamali mnohé. Jejich ovocem je duchovní smrt těch, kteří se jim otvírají: „Usmrcujete duše, které neměly zemřít.“ Řeholnice, které se otevřou psychologiím a duchu New Age, např. sr. Dia Stasiuk OSBM, hlava řeholníků na Ukrajině, se stávají vůči Božímu lidu v pravém slova smyslu falešnými prorokyněmi. Varování proroka je pro dnešní dny velmi aktuální.

Toto vše ale nepopírá, že kromě falešných proroků jsou proroci praví, kteří povzbuzují, kárají a budují (srov. 1Kor 14,1-3) a rovněž i dnes platí: „Ducha (Božího) neuhášejte, proroctvím (pravým) nepohrdejte.“ (1Sol 5,19-20) Praví proroci byli a jsou pronásledováni za to, že chrání a budují hradby duchovního Jeruzaléma, hradby zdravé křesťanské nauky postavené na osobním vztahu ke Kristu, a to skrze obrácení a pokání. Rovněž jsou pronásledováni falešnými proroky za to, že jejich domnělou autoritu staví do světla, a tím se vyjevuje, že jsou vlastně jen duchovními podvodníky. Falešní proroci se vyhýbají pokání a pravověrnému učení. Činí pravý opak, ale hlasitě křičí: „Pokoj, pokoj, mír, prosperita, láska, jednota...!“ V jejich ústech jsou to však jen fráze – omítka na chatrnou zeď. Zde platí Ježíšovo slovo: „Po ovoci je poznáte. Je-li zdravý kořen (tj. pravověrné učení), je i ovoce zdravé. Je-li kořen nezdravý (hereze a lidské nauky) i ovoce je nezdravé.“ (srov. Mt 7,16) Protože jde o duše, protože jde o věčný život či věčné zavržení, máme pravé proroky chránit, a ne je zabíjet (srov. Mt 23,37) a před falešnými si máme dávat pozor.

Žádný psychologický, filosofický či pedagogický systém není schopen předat životní moudrost evangelia, která je zakotvena v Kristově kříži. Tyto teoretické systémy odvádějí od pravdivého následování Krista a vážně nepočítají ani se smrtí ani se soudem ani s věčností. Životní filosofie postavená na evangeliu je v podstatě moudrostí, jak projít tímto krátkým životem, který je duchovním bojem, abychom neztratili život věčný. V tomto boji se rozhoduje: buď dosáhneme věčného života nebo upadneme do věčného zatracení od Boha. Dědičný hřích v nás zatemňuje objektivní pravdu, takže se člověk činí nejvyšší normou. V podstatě stojí před volbou, zda bude poslouchat Boha, Jeho přirozený zákon v nás (svědomí), desatero a evangelijní rady, anebo si bude sám určovat, co je dobré a co zlé. To je však démonské sebezbožštění (ateizmus, buddhismus...). Církevní lidé, kteří se vpravdě nestali Kristovými učedníky a svědky, nemohou mít Boží moudrost, protože ta je spojena s křížem, na který musí být přibit náš starý člověk, tedy naše nevěra, duchovní slepota a svévolnost. Do tohoto bodu (spoluukřižování s Kristem) se máme denně několikrát vracet, jinak se nemohou rozvíjet duchovní dary a služby a rovněž Boží moc je tak v církvi svázaná.