Víme jakou spojitost má Mussolini ,Hitler a Římskokatolická církev ?

PODÍVEJME SE DO DĚJIN MINULOSTI

Mussolini sám přispěl k dějinám fašistického hnutí i jako teoretik, ale hlavně jako praktik. Teoretikem byl Giovanni Gentile, jenž byl hegelovec a také nietzscheovec. Gentile postavil myšlenku fašismu jednoznačně na návratu k římskému impériu, k jeho bývalé slávě a moci, a na tom, aby nový fašistický vůdce byl nějakým způsobem podoben římskému císaři. Gentile odmítá křesťanství jako určitý retardující činitel, protože nový vůdce musí být především silný a musí být nevybíravý v prostředcích. Gentile se zde opírá o Machiavelliho. Machiavelli jak známo oddělil politiku od morálky a ve svém "Vladaři" tvrdí, že politik naopak musí být v mnoha případech nemorální a nesmí se na žádnou morálku ohlížet. To inspirovalo Gentileho a také Mussoliniho.

Mussolini napsal také spis o Machiavellim, kde právě slibuje, že se bude ve své politické praxi machiavellismem řídit a také se skutečně řídil. Fašismus je tedy systémem, jenž nevychází z křesťanských kořenů, naopak protikřesťanských, proto také spisy Gentileho byly dány katolickou Církví na index zakázaných knih. Nicméně fašismus přece jenom dokázal být vůči katolické Církvi vstřícnější než nacismus nebo komunismus. Jak Gentile, tak i Mussolini zároveň upozorňují na pozitivní vliv katolické Církve na rodinu, na manželství a vůbec na stabilitu ve státě. Oni uvažují takto: "Katolická církev sehrála v dějinách velmi retardující vliv svým učením o lásce a milosrdenství, což není akceptovatelné, ale ona má přece jen nějakou pevnou morálku a to je zapotřebí ve fašistickém státě využít."

Proto také Mussoliniho režim po tom, co se Mussolini známým pochodem na Řím v roce 1922 zmocnil vlády a postupně konstituoval fašismus, se choval vůči katolické Církvi vstřícněji, než předcházející liberálně-zednářský královský režim. Proto také i katolická Církev toto nemohla jinak než s uznáním kvitovat, což vyústilo v roce 1929 v uzavření známých Lateránských dohod, kdy Mussoliniho vláda vyhradila papeži nynější stát Vatikán. Tím ovšem není řečeno, že nedošlo ke konfliktům v pozdějších obdobích.

V roce 1931 Mussolini zcela proti duchu Lateránských dohod, které se týkaly nejen zřízení Vatikánského státu, ale také postavení katolické Církve v Itálii, kde bylo stanoveno, že katolická Církev bude mít naprosto neohraničenou možnost svého působení, zavádí povinné cvičení fašistické mládeže, v níž byla většina dětí organizována, v neděli dopoledne, kdy by měly být děti na mši svaté. To vyvolalo samozřejmě konflikt jak mezi Papežem Piem XI. a Mussolinim osobně, tak celkově mezi fašistickým státem a Církví. Papež Pius XI. na to musel reagovat italsky psanou encyklikou "Non abbiamo bisogno", kde fašismus odsuzuje jako protikřesťanský systém.

 1929 Lateránskými dohodami mezi Vatikánem a Mussoliniho režimem je odstraněna „římská otázka“, neřešená od obsazení církevního státu. Papež dostal plnou suverenitu nad Vatikánem, sám pak uznal Řím za hlavní město Itálie. V konkordátu, spojeném s lateránskými dohodami, bylo deklarováno katolické náboženství za státní vyznání.

K těm konfliktům docházelo ještě i později. Nicméně je třeba říct, že Mussoliniho režim nikdy nesáhl k pronásledování katolické Církve. Nebylo to ani dost dobře možné, protože většina obyvatelstva se hlásila ke katolicismu a viděla v katolické Církvi svoji oporu. Takže jestliže Mussolini nechtěl u italského národa narazit, musel katolickou Církev v určitých mezích respektovat.

Jak vypadalo vlastně fašistické zřízení v Itálii? Mussolini měl absolutní moc jako diktátor. Ústava z roku 1928 stanovila, že Duce (vůdce) má absolutní moc. Král sice fungoval, byl sice formálně hlavou státu, ale neměl dohromady žádnou pravomoc. Veškerá pravomoc spočívala v rukou Duceho, který měl k ruce tzv. Velkou fašistickou radu, 23 člennou, kteří byli všichni jmenováni. Většinou to byli jeho nejbližší spolupracovníci z roku 1922, kdy se Mussolini pučem zmocnil vlády.

Dále je třeba říci, že existoval sice parlament, ovšem měl velmi omezenou pravomoc. Navíc existovala pouze jedna jediná politická strana a sice fašistická. Ale existovaly korporace. Byla zřízena tzv. korporativní komora. Tady se Mussolini pokusil uplatnit myšlenku korporativního zřízení. Každá profese měla svůj svaz a v tomto svazu byli paritně zastoupeni jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Veškeré spory mezi nimi se řešily přímo v nejvyšším orgánu korporativní komory. A když ani tam nedošlo k žádnému řešení, tak to přecházelo do Velké fašistické rady, která potom rozhodla. Je třeba popravdě říci, že Mussoliniho režim byl pouze částečně korporativním čili stavovským zřízením. Pravomoc stavů byla omezená. U Salazara v Portugalsku nebo u Dollfusse v Rakousku tomu tak nebylo. V Itálii to bylo omezeno a podřízeno diktátu Mussoliniho. Přesto Mussoliniho fašistický režim představoval jakousi alternativu pro mnoho lidí, včetně katolíků, kteří byli znechuceni parlamentní demokracií a liberalismem.

 Zvláště když byli svědky toho, že liberální demokracie se dovede chovat vůči katolické Církvi stejným způsobem jako diktatura, že ji dovede administrativně omezovat, že ji dovede pronásledovat, jak dokázal zejména v 19. století kulturní boj v Německu ve Francii a i v samotné Itálii. Proto také mnoho katolických intelektuálů i církevních hodnostářů vidělo v italském fašismu přinejmenším menší zlo než v liberální parlamentní demokracii.

Tato situace byla i u nás. Známá je kniha od lékaře a badatele v oboru Turínského plátna R. V. Hynka, který napsal dvojsvazkovou knihu "Obrození Římem", která je téměř apoteozou Mussoliniho a jeho režimu. Stejně tak bych mohl uvést i žurnalistu Alfréda Fuchse, konvertitu ze židovství, který byl jinak stoupencem Masarykovy demokracie, ale přesto ve své knize "Propaganda v demokraciích a diktaturách", se vyjadřuje o Mussoliniho diktatuře velmi pozitivně. Dokonce píše, že tento režim má v sobě vysoký mravní náboj. A ještě jeden hlas nekřesťana.

Spisovatel Jaroslav Maria, který byl židovského původu a zahynul za druhé světové války v Osvětimi v plynové komoře, dokonce napsal tato slova: "Hnutí italského fašismu je navýsost ideové a hrdinské. Já jsem se cítil úžasně mravně povznesen, když jsem viděl tu velikou sílu černých košil, jak pochodují ulicemi. Opravdu, toto je mravní obroda Evropy." Takto psal Jaroslav Maria, když navštívil fašistickou Itálii.

Je třeba ještě poznamenat, že Mussoliniho fašistická Itálie byla sice diktaturou, ovšem nebyla to v pravém slova smyslu totalitní diktatura, protože Mussoliniho režim se nesnažil na rozdíl od diktatury komunistické nebo od diktatury nacistické reglementovat školství. Nesnažil se bránit rozvoji vědy a umění. Období dvacátých a třicátých let, znamenalo neobyčejný kulturní a vzdělanostní rozkvět Itálie. Navíc v Itálii nebyl žádný teror. Nebyly tam koncentrační tábory, jako tomu bylo v hitlerovském Německu nebo v Leninově a Stalinově Sovětském svazu. Nedocházelo tam k žádnému vyhlazování určitých skupin obyvatelstva. Političtí vězňové, pokud byli, tak měli svůj zvláštní statut jako v kterékoliv jiné tehdejší civilizované zemi. Toto přispělo i k určité popularitě Mussoliniho režimu, jíž se tento politický systém těšil, zvláště v intelektuálních kruzích. Ale i politikové demokratického liberálního světa se mu snažili nějakým způsobem nadbíhat.

Mussoliniho fašismus nejen nebyl antisemitský, ale naopak přímo filosemitský, protože se říká nikde jinde nebylo tak přáno Židům jako v Mussoliniho Itálii, specielně ve dvacátých letech, a to až do první poloviny třicátých let. Když si vezmeme nejbližší spolupracovníky Musoliniho, tak většina z nich má židovský původ. Jenom namátkou stačí zmínit jméno šéfa Italské fašistické mládeže d´Anunzia. Nebo šéf italské fašistické policie, tedy pořádkové policie, nikoli tajné, Dante Amalsi, byl nejen židovského původu, ale dokonce předsedou židovské náboženské obce v Římě. Stejně tak v žádné jiné evropské zemi neexistovala vysoká rabínská škola, která by byla fakultou státní univerzity, jako byla v Itálii v Terstu vysoká rabínská škola, která byla zařazena jako židovská teologická fakulta státní univerzity.

Jediné co Mussolini po Židech požadoval, bylo to, aby neuváděli národnost židovskou, nýbrž italskou, ale samozřejmě židovské náboženství. Židovství bylo chápáno jako náboženství, ale nikoli jako národnost. Samozřejmě i Židé, kteří se v té době do Itálie přistěhovali, si museli poitalštit svoje jméno. Klasickým příkladem je vrchní rabín Říma, který později konvertoval ke katolicismu a který se jmenoval Izrael Zoli, pocházel z Polska a jmenoval se původně Zolner.

Přednášel nejprve v Terstu na vysoké rabínské škole. Aby tam mohl působit, musel si nechat přepsat své jméno na italské Zoli. To jediné po Židech Mussolini vyžadoval, protože fašismus bděl nad otázkou národa a jeho heslem bylo "jeden národ v jednom státě". Stejně tak stát byl zbožštěn. Je znám Mussoliniho slogan "Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát".

Ovšem od roku 1935 začíná tuto svoji politiku Mussolini měnit. Zvláště potom, co v roce 1936 nastoupilo spojenectví s Hitlerem a vytvořilo se spojení Osy. Mussolini učinil obrat o 180 stupňů.

 Ještě začátkem třicátých let se vyjadřoval velmi negativně o Hitlerově antisemitismu, který nazval ve svém velkém projevu na Benátském náměstí v Římě stupiditou. Potom najednou sám se podrobuje Hitlerovi a v roce 1938 vydává antisemitské zákony, které samozřejmě nejdou vůbec tak daleko jako v nacistickém Německu, protože byly zaměřeny pouze proti některým typům Židů. Mussolini si tím rafinovaně vyřídil svoje účty s levicovými intelektuály, kteří byli židovského původu. Jinak Židům nebylo sáhnuto vůbec na nic. Tento ústupek přece jenom o čemsi svědčil. O určité bezcharakternosti Duceho.

Zároveň roku 1938 vyhlašuje Mussolini novou ústavu, která je i jakýmsi mazaným ústupem od korporativního systému. Mussolini s velkým propagandistickým humbukem prohlašuje korporativní komoru za součást parlamentu a přiřazuje ji k němu jako druhou komoru. Ve skutečnosti to pro korporace znamenalo velké mínus, protože parlament neměl žádnou pravomoc. Doposud korporace měly větší pravomoc než parlament. Jenomže Mussolini z nich udělal pouze lidově řečeno "odkejvávací" zařízení.

 Mussolini byl velmi nespokojen, že korporace ve fašistickém systému mluvily do politiky a měly jakousi rozhodovací pravomoc. Takže když bychom toto měli shrnout, je třeba říci jedno; Italský fašismus měl ve dvacátých a ještě částečně ve třicátých letech šanci být jakousi pozitivní protiváhou jak dekadentního liberalismu a zkorumpované parlamentní demokracie, tak i komunismu a potažmo i nacismu.

 Ale tuto svou šanci nevyužil a nemohl ji využít, protože nebyl postaven na křesťanských principech, naopak na principech protikřesťanských. Dalším faktorem byla osobnost samotného Duceho, který rozhodně nebyl žádným mravním vzorem, naopak byl to typ komedianta a pozéra, člověka, který byl nevybíravý v prostředcích a nedělal si žádné skrupule. Korporativní systém čili stavovské zřízení zde bylo obsaženo jenom částečně. Neprosadilo se v Mussoliniho fašistickém systému plně, ale zato se prosadilo v Portugalsku, ve Španělsku a v Rakousku, byť jen na časově omezenou dobu.

V Portugalsku působil mladý ekonom Antonio Salazar de Oliveira, který přednášel na staroslavné univerzitě Coimbře a vytvořil kolem sebe tým profesorů, kteří rozpracovávali myšlenku korporativního neboli stavovského zřízení.

 V Portugalsku to bylo velmi aktuální, protože v roce 1910 tam byla svržena převratem monarchie a vládnoucí liberální parlamentarismus se dostal do těžké krize, kdy nebyl schopen vládnout. Došlo tam k vyložené anarchii, ze které Portugalci nakonec hledali východisko ve vojenské diktatuře Carmonově, jenomže generál Carmona nakonec předává vládu v roce 1928 Antoniu Salazarovi a Salazar roku 1932 vytváří tzv. Estado Nuovo, čili nový stát, který byl založen na korporativních principech. Rozdíl proti fašistické Itálii byl velmi zásadní. Salazar se nikdy neprohlašoval za diktátora, ani jako diktátor nikdy nevystupoval.

 Byl to normální předseda vlády jako kterýkoliv jiný. Nikdy si nedával říkat vůdce. Rozhodující slovo v tomto státě neměl ovšem parlament, který také existoval, ale jeho pravomoc byla velmi omezená, nýbrž právě korporace. Přitom korporace neboli stavy v Portugalsku byly rozděleny a přesně strukturovány. Existovaly zde tzv. syndikáty a grémia. Syndikáty sdružovaly zaměstnance a grémia zaměstnavatele. To bylo v každé profesi. To se týkalo rolníků, řemeslníků i lidí zaměstnaných v průmyslové výrobě atd.

 Všude existovala nějaká korporace, kde byli lidé sdruženi a volili si sami do čela své představitele, k nimž měli důvěru. Když zklamali, tak je jednoduše odvolali. Tito lidé mluvili jejich jménem a plnili jejich požadavky a také skutečně něco prosadili.

Korporativní komora měla rozhodující slovo. To byl faktický parlament. Politické strany byly v salazarovském Portugalsku silně omezeny. Salazar rozhodl zakázat extremistické politické strany, to znamená socialistickou, komunistickou a strany orientované na Hitlera. Ostatní sdružil v Národním svazu, což byla jediná politická strana. Uvážíme-li, že politické strany měly slabou pravomoc, tak to nebylo pociťováno jako veliké mínus. Rozhodující slovo měly právě korporace. Salazarovo Portugalsko bylo skutečně v pravém slova smyslu stavovským státem.

 Tomu odpovídala nová ústava, která vešla v platnost v roce 1933. Na ní je právě vidět změnu proti dosavadnímu pojetí, že moc pochází z lidu. V této ústavě byla formulace, že moc pochází od Boha. Ten, kdo je nositelem moci, je odpovědný na prvém místě Bohu. Toho si byl Salazar, který byl praktikující katolík, velmi dobře vědom. Salazar byl velmi zbožný. Žil příkladným životem. Z něho by si měli naši potentáti vzít příklad. Salazar nebydlel v žádné vile, ani žádnou neměl.

 Bydlel v obyčejném městském bytě. Podotýkám jenom, že se neoženil a žil v celibátu. Nenechal se vozit autem ani kočárem do práce a chodil dennodenně každé ráno s aktovkou jako kterýkoli občan hlavního města Lisabonu. Cestou se ještě stavil na mši svaté a po cestě komunikoval s lidmi. To byl státník, který si tímto svým vystupováním získal maximální důvěru. Nežil v žádném přepychu, nežil nad poměry svých současníků. To byl skutečně státník v pravém slova smyslu. Byl to muž, který se o Portugalsko opravdu staral a Portugalsko za jeho vlády vzkvétalo.

Nepřátelská propaganda zatemňuje a hovoří o údajné zaostalosti Salazarova Portugalska. Jistěže, Portugalsko bylo zaostalé, jenomže bylo zaostalé ještě z dřívějších let. Je třeba vidět, nakolik Portugalsko Salazar pozvedl. On vydržel od roku 1928 až do své smrti v roce 1968 u moci.

 Jestliže v době, kdy Salazar nastupoval, mělo Portugalsko 70 až 80% analfabetů, tak v roce 1968, kdy Salazar umírá, jich bylo jen 20%. To je velký pokrok, protože Salazarův režim se staral o budování škol v každé vesnici, školy byly skutečně v naprosté většině vesnic za jeho vlády postaveny. Korporace si vymohly odpovídající sociální zákonodárství. Samozřejmě, že životní úroveň Portugalců nebyla srovnatelná s životní úrovní Švýcarů nebo západních Němců.

 V Portugalsku bylo velmi málo lidí, kteří měli osobní auto nebo automatickou pračku. Ale nikdo netrpěl hladem a rodiny, zvláště na venkově, žily spořádaným způsobem života. Nikdo neměl bídu a nehladověl. Sociální síť byla v Portugalsku skvělá jako málokde. To byla jedna z výhod korporativního zřízení, neboť korporace toto prosadily.

Náboženská otázka byla řešena následujícím způsobem. Salazar jako pravověrný katolík zastával názor, že pravda je v katolické Církvi a mimo ni je blud. A proto státní ochrana náleží katolické Církvi, ale katolicismus nemůže být nikomu násilím vnucován. Proto platila náboženská svoboda. Ovšem státní ochrana náležela jenom katolické Církvi. Školský systém byl následující. Kromě rozvinutého církevního školství tam existovaly většinou státní školy. Na vesnici, kde bylo převážně katolické obyvatelstvo, měl automaticky dozor nad její školou místně příslušný katolický farář. Ve škole musel být pověšen kříž a vyučovalo se tam také katolické náboženství.

 V židovských čtvrtích, kde byla postavena státní škola, měl z titulu státu dozor místně příslušný rabín. Na jihu v mohamedánských vesnicích platilo totéž o nich. Takto salazarovský režim respektoval svobodu svědomí. Respektoval ji i pro ateisty, rodiče, když se nechtěli smířit s ideovou náplní školy, mohli své dítě posílat do okresního města, kde fungovala světonázorově neutrální škola. O veliké toleranci Salazarova režimu svědčí také to, že presidentem v roce 1958 by zvolen ateista Americo Tomas, který se netajil svým přesvědčením.

 Co se týkalo vztahu k člověku, měl k němu Salazarův režim jednoznačný respekt. Co se ovšem týkalo stanovení pravdy a bludu, tak tady panovala jednoznačná intolerance. To znamená, že státní ochrana přísluší pouze katolické Církvi a pouze katolická Církev má nárok na to osobovat si označení pravá Církev, neboť v ní je pravda.

Proto také i katolická Církev měla pravomoc vyjadřovat se i k určitým legislativním předlohám morální povahy. Toto muselo být respektováno. Už z tohoto důvodu bylo prakticky nemožné, aby v Portugalsku byl legalizován například potrat, nebo aby se prosadila pornografie, euthanasie, registrované partnerství atd. To bylo naprostým nonsensem.