Odkud se vzali tradice růženec,zpověď,papežství,očistec a jiné,které dodržují miliony věřících na celém světě?
Vědí vůbec miliony věřících,že jejich léta užívané některé zvyky a tradice patří k pohanským zvykům a jsou PROTI VÚLI BOŽÍ A PŘIKÁZÁNÍ?
Historie těchto kultů a praktik,které vyznávají miliony věřících a přijímají je s vírou-
POHANSKÉ ZVYKY
Učení katolické církve ve světle Božího slova
STAROBYLÝ BABYLONSKÝ KULT
Jaký je historický vztah Babylónu k městu Řím a k Římské Církvi a proč by mělo být Římanství
nazýváno Babylónem v tajemství? To, že města Babylónu a Říma byly spřízněny se v dřívějších dnech zdá
být dobře známým.
Je jednoduché vypátrat v historických archívech vztah Babylóna k Římu a k Římské církvi. Podívejme se nejdříve na historii starobylého Babylóna.
Město bylo vybudováno Nimrodem, mocným lovcem (Gn 10:8-10). Bylo sídlem prvního velkého odvrácení se od Boha po potopě. Zde byl založen Nimrodem a jeho královnou, Semiramis, Babylónský kult. Byl to systém, který prohlašoval nejvyšší moudrost a schopnost k odhalení těch nejbožštějších tajemství. Tento kult byl charakterizován slovem "ZÁHADA" kvůli svému systému záhad. Kromě vyznávání kněžím
při přiznání, byl člověk nucen pít ze "záhadného nápoje," což, jak říká Salverte, bylo nezbytné na straně těch, kteří hledali zapojení do těchto záhad. Tyto "záhadné nápoje" se skládali z vína, medu, vody a mouky. Byly vždy opojné a do té doby než na uchazeče začal působit jejich vliv a než byl jeho rozum zatemněn, nebyl připraven na to, co má vidět a slyšet. Tou metodou bylo, aby osobně a kousek po kousku byly pod pečetí mlčenlivosti a souhlasu přísahy, předány informace, které nebylo možné zjevit jinak. Toto bylo politikou Římské Církve a tajemstvím moci kněží nad životy lidí, které mohli vystavit světu kvůli hříchům, které jim tito lidé vyznali. Jedno vyznání a člověk už nebyl Babyloňan, Asyřan nebo Egypťan, ale člen záhadného bratrstva, nad kterým byl umístěn nadřízený papež, biskup, nebo-li velekněz, jehož slovo bylo konečné ve všech věcech v životě bratrstva bez ohledu na zemi, ve které žili.
Předstíraným objektem uctívání byl Nejvyšší Otec, Ztělesněná Žena nebo Královna Nebes a její Syn. Ve skutečnosti pouze dva poslední byli těmi jedinými objekty uctívání, protože Nejvyššímu Otci bylo řečeno, aby se nekřížil se smrtelnými záležitostmi. Předpokládá se, že tento systém vzešel z upadlých andělů a démonů. Účelem tohoto kultu bylo vládnout světu skrze tato dogmata.
JAK SE TENTO STAROBYLÝ BABYLÓNSKÝ KULT ROZŠIŘOVAL
Ve dnech Nimrodových se tento kult pevně a hluboce udržoval u celé lidské rasy, protože ji tvořil jeden jazyk a všichni lidé byli zajedno. Nimrod získal titul "Mocného lovce" pro svůj úspěch v budování měst s pevnými zdmi, aby osvobodil lidi od útoků divoké zvěře, která se rozmnožovala proti člověku. Byl nazýván "Odpadlíkem", protože se snažil osvobodit lidi od myšlenky Boha a jeho hněvu. Jako velký osvoboditel a ochránce lidu a jako hlava bezbožné civilizace měl přirozeně v tom čase velký vliv na lidi. Odvedl je z cesty až tak daleko, že se radovali z faktu, že byli osvobozeni od víry svých otců.
Všechny tradice od nejranějších dob přinášejí svědectví tohoto velkého odvrácení se od Boha, které se nakonec rozšířilo do takových rozměrů, že lidé vyzvali Boha, aby poslal další potopu, která by je zničila a stavěli věž, aby tomu unikli. Výsledkem bylo, že Bůh zmátl jejich jazyk a rozptýlil je po celé Zemi a máme záznam, že Abrahám byl vybrán Bohem ze všech těchto modlářských národů, aby představoval skutečného Boha. Skrze něho Bůh plánoval přivést člověka zpět k sobě. Toto vysvětluje, že různé národy světa mají tradice a náboženství v něčem podobné se změnami příhodnými pro ten který národ.
Poté co byly národy rozptýleny, Babylón byl i nadále "sídlem satana" až do té doby než byl převzat Xerxesy v r. 487 př. n. l. Babylonské kněžství pak bylo přinuceno opustit Babylón, a tak se přestěhovalo do Pergamu, který byl po nějakou dobu hlavním stanem. Když zemřel Attala, Velekněz a Král Pergamu v r. 133 př. n. I. přemístili vedení Babylónského kněžství do Říma. Když přišli Etruskové z Itálie (oblast Pergamu) do Lydie přinesli s sebou babylónské náboženství a obřady. Ustanovili Velekněze, který byl hlavou kněžství a měl nad nimi moc života a smrti. Později přijali Římané Velekněze jako svého civilního vládce. Julius Caesar byl udělán Nejvyšším Veleknězem Etruského Řádu v r. 74 př. n. l. V 63 př. n. l. byl ustanoven Nejvyšším Veleknězem Babylonského Pořádku a tak se stal dědicem práv a titulů Attaly, který udělal v závěti Řím svým dědicem.
Tak se stal první římský císař hlavou Babylonského kněžství a Řím se stal nástupcem Babylóna, s Pergamem jako sídlem kultu. Od té doby bylo římské náboženství tím z Babylóna. V roce 218 n. l. se Římská armáda v Sýrii vzbouřila proti Makrinovi, vybranému Elagabalusovu císaři. Tento muž byl Veleknězem Egyptské větve Babylonismu. Byl krátce poté vybrán jako Nejvyšší Velekněz Římany a tak dvě Západní skupiny Babylonského úpadku soustředěné v Římském impériu pokračovalv v zastávání tohoto postavení až do r. 376 n.l. Ale i tak se v této době Císař Gratian snažil toto z křesťanských důvodů odmítnout, protože viděl že Babylonismus byl povahou modlářstvím. A tak se náboženské věci stali neorganizovanými, až do té doby, než bylo nezbytným vybrat někoho, kdo by zastával toto postavení.
BABYLÓNSKÉ NÁBOŽENSTVÍ A ŘÍMSKA CÍRKEV SPOJENA
Damasus, biskup křesťanské církve v Římě byl pak zvolen pro funkci Nejvyššího Velekněze. Byl biskupem dvanáct let, byl jím zvolen v roce 366 n.l. vlivem mnichů z Hory Karmel, školy Babylónského náboženství, původně založenou knězem z Jezebelu a stále ještě existující i dnes ve spojení s Římem. A tak se v roce 378 n.l. stal Babylónský systém náboženství částí křesťanské církve, protože biskup Říma, který se později stal nejvyšší hlavou organizované církve, už byl Nejvyšším Veleknězem Babylonského Pořádku. Všechna učení pohanského Babylóna a Říma byla postupně zakořeňována do Křesťanské náboženské organizace. Brzo poté, co byl Damasus učiněn Nejvyšším Veleknězem, obřady Babylónu začali přicházet do popředí. Uctívání Římské Církve se stalo babylónským a pod ním se pohanské chrámy začaly obnovovat a vylepšovat a byly zakládány rituály. Tak je zkažený náboženský systém pod postavou ženy se zlatým pohárem v ruce, který opíjí všechny národy svou opojností, nazván Bohem: "ZÁHADA, BABYLÓN VELIKÝ."
ÚČINKY TOHOTO SPOJENÍ NA ORGANIZOVANÉ KŘESŤANSTVÍ
Změny, které nastaly v naukách a praktikách Římské Církve nevyšly najevo všechny najednou. Římská Církev je dnes čistě lidskou institucí a její doktríny, které bojují proti Božímu Slovu nebyly nikdy vyučovány Kristem nebo apoštoly. Různé doktríny se v církvi vyvinuly až po staletích. Kvůli tomuto spojení se Babylónské obřady lehce vmísili a stali se součástí Římské církve a tím největším vlivem se stal Nejvyšší Velekněz Babylónského pořádku. Následovníci každého z těchto náboženství nedělali kompromisy takže konečným výsledkem bylo spojení těchto dvou. Následující body ukážou něteré z pohanskvch prvků, které vstoupily do církve, mnoho z nich bylo převzato z Babylónského náboženství:
(1) První praktikou, která vzešla po tomto spojení bylo uctívání svatých, především panny Marie. Tisíce pohanů, kteří nebyli plně Křesťany, vstoupili do církve v těch časech, kdy bylo obyčejem uctívání bohů měst nebo míst. Pocta svatým lidem se stala uctíváním. Svatí byli považováni za menší božstva, jejichž přímluva dosahovala k Bohu. Místa spojená s životy svatých byla považována za posvěcená a začaly poutě. Věřilo se, že pozůstatky nebo kosti svatých měli zázračnou moc. Uctívání pany Marie bylo založeno v roce 381 n.l., tři roky poté, co se Damasus stal hlavou Babylónského kultu.
Stejně jako Babylónský kult uctíval "Královnu Nebes" a jejího Syna a neuctíval Nejvyššího Otce protože on, pravděpodobně, se nesetkával se smrtelnými záležitostmi, tak Římská Cirkev měla podobné uctívání v tom, že uctívali Matku Boží a jejího Syna. Obraz matky a dítěte byl předmětem uctívání v Babylóně již dlouho před Kristem. Z Babylónu se toto rozšířilo do všech koutů Země. Původní matkou byla Semiramis, krásná královna Nimroda, který byl ideálem neovladatelné chtivosti a nevázanosti. V "záhadách", při stvoření v kterých ona hrála hlavní úlohu, byla uctívána jako Rhea - velká "Matka Bohů" s nelidskými a strašnými obřady, které ji stotožňovaly s Venuší, matkou veškeré nečistoty. Zatímco vládla, pozvedla Babylón k tomu, že byl známý mezi všemi národy jako velké sídlo modlářství a soustředěné prostituce. Symbol nevěstky s pohárem v ruce ze Zjevení pocházel z jedné modly ze starobylého Babylónu, jak byly vystaveny v Řecku, protože takto byla původně představena Řecká Venuše.
Římská církev si to převzala za svůj symbol. V r.1825 byla vytištěna mince nesoucí obraz Papeže Lea XII. na jedné straně, a na druhé straně byl Řím symbolizován ženou s křížem v levé ruce a s pohárem v pravé ruce, kolem ní byl nápis "Sedet Super Universum", což znamená "Celý svět je její stolicí".
Z této původní praktiky si v podstatě všechny národy převzaly podobné uctívání, ale v každé zemi je ta stejná postava známá pod různými jmény. V Egyptě je matka a dítě známa jako Isis a Osiris, v Indii je to Isi a Iswaa, ve východní Asii pak Cybele a Deoius, v pohanském Římě - Fortuna a Jupiter-puer, v Řecku Ceres nebo Irene s Plutem v náručí, atd. V Tibetu, Číně a Japonsku byli Jezuité překvapeni tím, když našli kopii madony (Italský název pro pannu) a jejího dítěte nábožně uctívanou stejně tak jako v samotném Římě. Shing Moo, matka Číny, je tam představována s dítětem v náručí a slávou kolem přesně tak, jako by ji namalovali katoličtí umělci. Odkud vzaly tyto národy společné uctívání jestliže ne z Babylónu ještě před rozehnáním za dnů Nimroda? (Gn 11) Tedy uctívání Marie ve spojení s jejím Synem je Babylónského původu, protože žádné podobné uctívání není zmíněno v Písmu.
(2) Naší další zmínkou je nadřízenost papeže nad všemi morálními a náboženskými záležitostmi v církvi, a neomezená a okamžitá autorita nad životy všech, tak jako to bylo pravdivé u Babylónského Velekněze, jak jsme již viděli dříve.
(3) Uctívání a pocta obrazů začala brzy. Poprvé to bylo prohlášeno Druhým koncilem v Nise, 787 n.l. V devátém století se určití císařové pokoušeli odstranit takovéto uctívání, ale bylo tak zakořeněno v lidech a pokusy byly tak odmítány ignoranty a mnichy, že císařové vzdali své pronásledování a v r. 869 n.l. se senát v Konstantinopoli vyjádřil v jejich nepřízeň. Uctívání obrazů je čistě pohanské a pochází z Babylónu.
(4) Osobní zpověď knězi vznikala z malého začátku ve druhém a třetí století ž do vypracovaného systému v době Innocenta III, 12I5 n.l., ale nebylo to vyhlášeno radou až teprve Koncilem v Trentu, 1551. Lidé byli nuceni se zpovídat knězi nejméně jednou za rok a vykonat odplatu podle stupně spáchaných hříchů. Odplatou byl půst, zmrskání, poutě, atd. Bez vyznání neměl nikdo právo na svatosti. Je to ten stejný systém jaký měl Babylón, který svazoval lidi ke knězi strachem z vyzrazení nebo Božího hněvu.
(5) Znak kříže měl svůj původ v mystickém "Tau" Babylónského kultu. Pocházelo to z dopisu, počátečních písmen Tammuz (Ezech. 8:14), který je ale známější v klasických rukopisech jako Bacchus, Oplakávaný, což byl Nimrod, syn Kúšúv.
(6) Růženec je pohanského původu. Je používán pro stejné magické účely v Římanství, pro které byl používán v Babylónských záhadách.
(7) Řád mnichů a jeptišek byl převzat z Babylónského Kultu. Pozdější je imitace Panen zasvěcených Vestalovi (římský bůh) z Pohanského Říma, převzato z Babylóna.
(8) Významné svátky Římanství jako například Vánoce, Velikonoce, Den svatého Jana, Ženský den, Svátek Půstu atd. jsou Babylónské a nemají žádný vztah ke Kristu a k Bibli. Žádný z nich nebyl slaven v křesťanských církvích po dobu 200 let po Kristu. Všimněte si následujícího:
A. Vánoce.- byly převzaty z pohanské oslavy probíhající 24. a 25. prosince na počest syna Babylonské Královny Astarte a byly udržovány už století před Kristem. Chaldeanci to nazvali štědrovečerní den nebo Dětský den. Tak dobře známý vánoční stromek byl v podstatě pohanský a byl společný pro všechny pohany těch zemí. Podle legendy v podvečer toho dne byl 24. prosinec nazván yule - zápisem odhozeným na stromek, ze kterého pak byly vzaty boží dary od bohů, aby požehnaly lid v novém roce. Tyto stromky byly běžné ve dnech Jeremiáše, který varoval Izrael, aby utekl od tohoto pohanského zvyku (Jr I0:1-9).
Neexistuje žádný důkaz o tom, že se Kristus narodil 25 prosince. Naopak, vypadá to že se narodil během teplých dnů, protože se narodil v jeslích a ve studených měsících od prosince do února jsou zimy příliš kruté, aby někdo cestoval jen proto, aby zaplatil daně, jako to udělal Josef a jeho rodina. Pastýři byli na poli, když se Kristus narodil a nebylo zvykem, aby zůstávali se svými stády venku od října do února. Zima toho kraje je tak velká, že Kristus řekl "modlete se abyste se nemuseli dát na útěk v zimě" (Mt 24:l5-32). Ta jediná věc, která je udána v Písmu o připomínání si Krista je Večeře Páně.
Apoštolové neslavili takovýto den jako je to pro nás běžné. Tertullian, píšící kolem r. 230 n.l, naříkal nad tím, že křesťané začínali slavit tento zvyk pohanů a říkal, "Dary jsou přenášeny tam a zpátky, novoroční dárky jsou vyrobeny s křikem, sporty a bankety jsou oslavovány s hlukem, o kolik více jsou pohané věrnější svému náboženství, zvláště se starají o to, aby nepřevzali žádný vliv od Křesťanů." Církev po Konstantinovi, plná pohanů se začala kazit, aby si usmířila pohany a rozšířila řady takzvaných křesťanů, pohanský svátek 25. prosince byl převzat a byl mu dán název Vánoce. Je známo, že to bylo oficiálně uděláno, ale nebylo to přijato jako rituál církve až do čtvrtého století.
B. Ženský den byl slaven 25. března a je také Babylónského původu. Je to předpokládaný den zázračného početí Marie, zatímco mezi pohany to bylo slaveno jako svátek na počest Cybele, Matky Babylónského Mesiáše. V Římě byla Cybele nazývána Donimou, nebo Ženou a odtud potom Ženský den.
C. Velikonoce také vychází ze zdroje Babylónu. Ani Velikonoce - anglický výraz "Easter" není křesťanské jméno, ale původ je ze slova Ištar, což je jeden z Babylónských názvů pro Královnu Nebes. Bylo to uctívání této ženy Izraelem, které bylo velkou ohavností v Božím zraku. (1 S 7:3, Jr 44:18). Během tohoto svátku byly dělány kulaté koláče, označené znamením kříže toto znamení bývalo v Babylónských záhadách znamením života. Tento den byl slaven už po staletí před Kristem a je pravděpodobně součástí původu našich Velikonočních svátků a velikonočních koláčů.
Velikonoční vajíčka, která hrají velkou úlohu v oslavách dnešních dnů byla běžná v pohanských národech. Příběh o vajíčku vypráví o tom, že "vajíčko udivující velikosti spadlo z Nebe do řeky Eufratu, rybáři ho vytáhli na břeh, kde se na něm uhnízdily holubice, vyseděly jej a vylezla z něj Astarte, nebo Ištar, bohyně Velikonoc." Když je v české Bibli použit název "Velikonoce" má to být přeloženo jako "hod beránka" nebo-li také svátek přechodu (což je židovský svátek připomínající odchod z Egypta).
D. Svátek Půstu který se slaví po 40 dní končíce Velikonocemi, je původně převzat z Babylónského systému záhad. Je dnes také dodržován ďáblovými uctívači z Kurdistánu, kteří to převzali ze stejného zdroje jako Řím. Humboldt zjistil, že je udržován mezi pohany v Mexiku a Wilkinson nás informuje o tom, že to bylo zvykem starého Egypta. Oboje, Velikonoce i Svátek Půstu byli v církvi založeny v r. 519 n. 1. Písař té doby říká, "Oslava Svátku Půstu neexisovala tak dlouho, dokud clrkev byla čistá a neporušená." - Cassianus. V té stejné části roku, ve které Římanství oslavuje tento svátek to oslavují i pohané, ale z jiného důvodu jako oslavu Znásilnění Proserpiny, ve které vrcholí období nezřízené chtivosti po čtyřiceti dnech vnucené zdrženlivosti při přípravách. Jak dobře přirovnal Bůh Římanství k prostitutce, která prohlašuje, že má být jedinou neposkvrněnou nevěstou pro Krista, ale ve skutečnosti je konečným velkým úpadkem náboženského systému spojeným se světem a používajícím moc nad národy pod deseti králi až do té doby než přijde Antikrist k plné síle a zničí ji uprostřed Týdne.(Zj 17:16-17)
Čtěte si z Písem zkoumejte je-
1.Jan 4,1 Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.
Vyhledávání
Ježíš řekl: „Když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ Lukáš 18:8
Anketa
Je zlo ve světě příčinou odvrácení se lidí od Boha?
Já jsem světlo světa,
kdo mě následuje,nebude
chodit ve tmě,ale bude mít
světlo života.-Jan 8,12
Pokud se vám naše stránka líbí
koukněte se prosím na
krestansky-sbor-hodonin.717.cz/